Stromopád

Foukej, foukej větříčku, shoď mi jednu hruštičku...

Nebo jablíčko, stačí půl.

V noci se párkrát zablesklo, ani jsem si nevšimla, že by byl nějaký větší vítr. Zato ráno... Když jsem spěchala do práce, málem jsem u zahrady leknutím zajela autem do příkopu. Naše jabloň! Beran! Ohrada! Ze silnice se nabízel dost dramatický pohled - půl stromu leželo přes ohradu v Matesově výběhu. Po chvilce jsem berana našla, stál vedle zelené hromady, vypadal, že má všechny nohy celé a zdrhat se nechystal. To mě uklidnilo natolik, že jsem poslala pánovi domu textovku, ať si připraví pilu a pokračovala dál v cestě.

To nejhorší už je pořezáno...

Odpoledne jsme zjistili škody (pár polí ohrady, jedna větev jabloně - tedy skoro polovina a loni zasazený "Rambling rector") a pustili se do jejich likvidování. Pila kvílela celé odpoledne a zelená hromada se pomalu zmenšovala. Pletivo bylo zmuchlané jak harmonika, ale naštěstí jsme v tomhle úseku natáhli uzlíkové, takže jsme ho mohli narovnat, vypnout a znovu přitlouct. Sloupky si sice vyžádaly pár opěrných kolíků (strom je strom a kůlek, byť metr v zemi, to nemá šanci ustát), ale ohrada je opět funkční a Mates je o další možné eskapády připraven :o)

Polovina úrody je fuč...

...a taky stín pro Matese

Koulelo se koulelo zelené jablíčko

Mates je tvor zvědavý a nenažraný

Nebohý placatý "Rambling rector" u paty jabloně

Pletivo dostalo pořádně zabrat, taková malá bojová zkouška...

...a osvědčilo se :o)

Inventa Victoria dohlížela na všechno (hlavně na nás, abychom jí někam nezmizeli)

Gríšena nakrknutě dohlížel na Invy, aby se k němu náhodou moc nepříbližila

A Stavrosek na prtě koukal radši z hodně velké vzdálenosti

Matýsek má po žížalkách (tedy po výletech)

Nový přírůstek

Tak a od pondělka je nás zase o jednoho víc.

Respektive o jednu.

V roští u rybníčku vedle Matesovy ohrady se totiž objevila nenápadná kartonová krabice s černobílým umňoukaným obsahem.
Kromě kusu koberce tam prcek neměl nic k žrádlu ani k pití a tak měl štěstí, že jsme ho objevili poměrně brzy (tedy úplně přesně ho objevila kamarádka Olga, která šla podrbat Matýska a zaslechla mňoukání).
Kotě se bleskově adaptovalo (nebo adoptovalo?) a do večera bylo jasné, že mlýn má dalšího výhradního a absolutního majitele. Pokud někdo z vás není postižen spolužitím s kočkou pak asi zcela nechápe - každý z našich kocourů se totiž domnívá, že mlýn je v jeho výlučném vlastnictví a my ostatní jsme tu pouze trpění spolubydlící, kteří se čas od času k něčemu hodí (třeba k otevírání konzerv a drbání na hřbetě, což je koneckonců jeden z mála důvodů, proč je zde tolerována naše přítomnost ;oP).

Mňoukám rád...

Kotě (podle sdělení paní veterinářky přibližně tříměsíční kočička) dostalo jméno podle svého naturelu a okolností příchodu do domu.
Na veterině si nás už pamatují a tudíž třetí otázka zněla: "tak jaké jméno to bude tentokrát?" "Inventa Victoria!" Paní doktorka má smysl pro humor a tak s potutelným úsměvem bez mrknutí oka naťukala údaje do počítače. U nás prostě nemůže mít žádná havěť normální jméno, protože by se nepochybně cítila v přítomnosti ostatních frustrovaně a méněcenně :oD
"Inventus" je terminus technicus, kterým se dříve v latinsky vedených matrikách označovali nalezenci a odložené děti a protože chlupatý přírůstek je ONA, je to Inventa. A Victoria? Hádejte >:oP Znáte Babičku? A vzpomínáte na Viktorku u splavu? Trefa! To škvrně mlčí jen když žere (občas!), když ho někdo drbe (také občas) a když spí (díky Bohu vždycky). Invy dokáže vrnět a mňoukat zároveň a činí tak prakticky celý den, alespoň pokud jde o to mňoukání.

Invy usoudila, že nejlepší místo na spaní a na hraní je košík s letošním česnekem
(samozřejmě až po patřičném oškupání a udusání)