Stromopád

Foukej, foukej větříčku, shoď mi jednu hruštičku...

Nebo jablíčko, stačí půl.

V noci se párkrát zablesklo, ani jsem si nevšimla, že by byl nějaký větší vítr. Zato ráno... Když jsem spěchala do práce, málem jsem u zahrady leknutím zajela autem do příkopu. Naše jabloň! Beran! Ohrada! Ze silnice se nabízel dost dramatický pohled - půl stromu leželo přes ohradu v Matesově výběhu. Po chvilce jsem berana našla, stál vedle zelené hromady, vypadal, že má všechny nohy celé a zdrhat se nechystal. To mě uklidnilo natolik, že jsem poslala pánovi domu textovku, ať si připraví pilu a pokračovala dál v cestě.

To nejhorší už je pořezáno...

Odpoledne jsme zjistili škody (pár polí ohrady, jedna větev jabloně - tedy skoro polovina a loni zasazený "Rambling rector") a pustili se do jejich likvidování. Pila kvílela celé odpoledne a zelená hromada se pomalu zmenšovala. Pletivo bylo zmuchlané jak harmonika, ale naštěstí jsme v tomhle úseku natáhli uzlíkové, takže jsme ho mohli narovnat, vypnout a znovu přitlouct. Sloupky si sice vyžádaly pár opěrných kolíků (strom je strom a kůlek, byť metr v zemi, to nemá šanci ustát), ale ohrada je opět funkční a Mates je o další možné eskapády připraven :o)

Polovina úrody je fuč...

...a taky stín pro Matese

Koulelo se koulelo zelené jablíčko

Mates je tvor zvědavý a nenažraný

Nebohý placatý "Rambling rector" u paty jabloně

Pletivo dostalo pořádně zabrat, taková malá bojová zkouška...

...a osvědčilo se :o)

Inventa Victoria dohlížela na všechno (hlavně na nás, abychom jí někam nezmizeli)

Gríšena nakrknutě dohlížel na Invy, aby se k němu náhodou moc nepříbližila

A Stavrosek na prtě koukal radši z hodně velké vzdálenosti

Matýsek má po žížalkách (tedy po výletech)

Nový přírůstek

Tak a od pondělka je nás zase o jednoho víc.

Respektive o jednu.

V roští u rybníčku vedle Matesovy ohrady se totiž objevila nenápadná kartonová krabice s černobílým umňoukaným obsahem.
Kromě kusu koberce tam prcek neměl nic k žrádlu ani k pití a tak měl štěstí, že jsme ho objevili poměrně brzy (tedy úplně přesně ho objevila kamarádka Olga, která šla podrbat Matýska a zaslechla mňoukání).
Kotě se bleskově adaptovalo (nebo adoptovalo?) a do večera bylo jasné, že mlýn má dalšího výhradního a absolutního majitele. Pokud někdo z vás není postižen spolužitím s kočkou pak asi zcela nechápe - každý z našich kocourů se totiž domnívá, že mlýn je v jeho výlučném vlastnictví a my ostatní jsme tu pouze trpění spolubydlící, kteří se čas od času k něčemu hodí (třeba k otevírání konzerv a drbání na hřbetě, což je koneckonců jeden z mála důvodů, proč je zde tolerována naše přítomnost ;oP).

Mňoukám rád...

Kotě (podle sdělení paní veterinářky přibližně tříměsíční kočička) dostalo jméno podle svého naturelu a okolností příchodu do domu.
Na veterině si nás už pamatují a tudíž třetí otázka zněla: "tak jaké jméno to bude tentokrát?" "Inventa Victoria!" Paní doktorka má smysl pro humor a tak s potutelným úsměvem bez mrknutí oka naťukala údaje do počítače. U nás prostě nemůže mít žádná havěť normální jméno, protože by se nepochybně cítila v přítomnosti ostatních frustrovaně a méněcenně :oD
"Inventus" je terminus technicus, kterým se dříve v latinsky vedených matrikách označovali nalezenci a odložené děti a protože chlupatý přírůstek je ONA, je to Inventa. A Victoria? Hádejte >:oP Znáte Babičku? A vzpomínáte na Viktorku u splavu? Trefa! To škvrně mlčí jen když žere (občas!), když ho někdo drbe (také občas) a když spí (díky Bohu vždycky). Invy dokáže vrnět a mňoukat zároveň a činí tak prakticky celý den, alespoň pokud jde o to mňoukání.

Invy usoudila, že nejlepší místo na spaní a na hraní je košík s letošním česnekem
(samozřejmě až po patřičném oškupání a udusání)

Co se děje v náhonu

Mlýnský náhon (tedy ta část, která z něj zbyla poté, co jej před pár desetiletími nechali předchozí majitelé zavést sutí od rybníčku až k mlýnu) je úžasné místo. Jeho chladná voda je útočištěm pro množství živočichů a je-li hezké počasí, pak doslova kypí životem :o) A dnes krásně bylo...

Milým překvapením byl sameček čolka horského (Triturus/Mesotriton alpestris)

Je to skutečný parádník

Ropucha obecná (Bufo bufo) se fotit příliš nechtěla...

...a snažila se ukrýt zahrabáním do železitého bahýnka na dně náhonu

Ale vydrželo jí to jen chvilku a už zase zvědavě vykukovala z vody

O kousek výš po proudu se uvelebil skokan hnědý (Rana temporaria)

Po nějaké době se objevil další čolek, pravděpodobně samička onoho krasavce z prvních fotografi

Byla ale mnohem obezřetnější a před objektivem se opatrně ukrývala

A tomuto fešákovi se už v náhonu nelíbilo a čekal na nás u dveří na zahradu :o)

Rozkvetlý trávník

Jaro je konečně opravdu tady, už i to kalendářní a letos je skutečně při síle. I přesto, že každé ráno je u nás stále ještě zdobenou třpytivou jinovatkou, dovádivé šimrání slunečních paprsků láká ven z půdy další a další rostlinky a květů přibývá. Takhle krásně krokusově nám rozkvétá trávník před bývalou pilou (a budoucí letní kuchyní).

Něžná krása botanických krokusů

I okázalé květy šlechtěných kultivarů jsou nádherné

Chodba pod úroveň

Tak máme konečně chodbu pod úroveň. Ne, nezbláznila jsem se :o) Mám totiž na mysli úroveň podlahy. 

Nebo by tenhle příběh mohl začínat úplně jinak: byl jednou jeden domeček, v tom domečku stoleček... Tedy ani ne tak stoleček jako podlaha, podlaha bytelná, betonová, silná, v každé místnosti jinak vysoká, vyhozená nad úroveň té původní, předválečné. A co taková podlaha dokáže ve starém kamenném domě, notabene bývalém mlýně který stojí v místě kde je několik pramenišť, udělat, si asi umíte představit :o( 

A navíc chci dřez pod oknem (což je sice argument, který mužská polovina lidstva nedokáže pochopit a vstřebat, ale my děvčata si rozumíme ;o)). A stejně je potřeba udělat nové rozvody a odpady, tak co? A tak bylo rozhodnuto (no dobře, tak jsem rozhodla JÁ), že se podlaha v celém přízemí vybourá a udělá se nová, skladbou sice podobná nicméně s podstatným rozdílem - odvětrávaná ventilačními kanály podél stěn. A začalo peklíčko... :oP

Na začátku dnešního příběhu měla chodba luxusní dlažbu z leštěných betonových dlaždic (ano, to jsou přesně ty, které znáte ze školních šaten a spojovacích chodeb) a byla prošpikována topenářskými trubkami u země i u stropu ...

Pak přišli silní muži se sbíječkami...

...a dlaždice šly pááá

V průběhu de(kon)strukce přišlo překvapení. Ukázalo se, že dlaždice jsou nalepené jen na betonové mazanině položené na pískovém zásypu a pod nimi leží původní opuková dlažba :o)

Překvapení dne...

Krásná původní dlažba ukrytá pod tou "novou"

Místy byla nahrazená betonovou "správkou", místy chyběla docela...

Žlutá dvířka ve zdi tají kapsu v komíně, která sloužila jako udírna

Mnoho dlaždic sice v průběhu času vzalo za své, ale velká část jich byla celých a podařilo se je neporušené vyzvednout z vápenné malty, do které byly uložené. Na opětovné vydláždění chodby se jich bohužel nezachovalo dostatečné množství, ale do plánované koupelny v přízemí budou stačit :o)

Nejsou krásné?

Skrývání podlahy se časem změnilo v docela napínavý archeologický výzkum, když pán domu objevil pozůstatky pekla. Dlouho jsem to nevydržela a omítka nad peklem šla dolů. A ejhle, tak tady je ten ztracený vstup do chlebové pece, která zůstala stát v kotelně!

Peklo sice bylo zasypané pískem, ale saze a popel se neschovají...

A mám vás!

Po vytěžení dlažby přišla na řadu ta nejnamáhavější část práce - snížit podlahu téměř o půl metru, tedy naprosto přesně 31 cm pod úroveň budoucí podlahy.

Lopatu do ruky a jedeme...

Věrný druh ve zbrani :o)

Výšku bývalé  podlahy si dokážete představit podle umístění futer...

Akira dává pozor, zda všechno děláme správně

Srovnání s fotografií číslo jedna je výmluvné

Bez židle do spížky prostě nedosáhnu :o)

A dnes jsme konečně výkopové práce v chodbě ukončili. Úspěšně! Uffff! 

Tak teď už zbývá jen pokoj, kuchyně, jídelna, koupelna a kotelna... Pomóóóc!